Martin Schuster: Vlašim pro mě byla školou života

Třetím rozhovorem pokračují vzpomínky na zlomová léta v historii našeho klubu. Vlašimi pomohl k současnému fotbalovému postavení svými výkony i obránce Martin Schuster, který byl jak u postupu z ČFL, tak i u prvních zápasů ve druhé lize. “Na období ve Vlašimi vzpomínám velmi rád. Byla to pro mě škola života,” nechal se slyšet dnes třiatřicetiletý trenér. 

Martine, jak vzpomínáš na dávné časy, které jsi strávil v dresu Vlašimi? 

Hrozně rád. Byla to pro mne škola života. Tři a půl roku, mě jak po lidské, tak po sportovní stránce posunuli. Přišel jsem v zimě z Viktorie Plzeň do rozběhnuté mašiny. Trenérem byl Zdeněk Hašek. Byl jsem ve Vlašimi po sportovní stránce velice spokojený. Na trenéry Haška a Nádvorníka vzpomínám rád. Byli to psi, ale věděli proč a to na nás platilo. Také na skvělé fanoušky, kteří nás podporovali. Myslím, že soupeři nejezdili do Vlašimi rádi. Ty 3,5 roku, ale nebyli žádná procházka. Dnes už vím, že bych cestování řešil jinak. Jezdil jsem z Plzně pětkrát týdně 320 km, byla to chyba. Ten čas na cestách jsem měl investovat jinak, trénink, vzdělání. Ale člověk byl mladý, a neuvědomoval si to. 

Jaký zápas z období povedených sezón v ČFL by jsi zhodnotil jako nejvíce vydařený? 

Na konkrétní jeden zápas si nevzpomenu. Spíš celkově jsme byli úspěšní. První sezonu nám utekl postup o jeden bod. Hned po mém příchodu jsem si vydobyl místo v základní sestavě. Nebylo to jednoduché, konkurenci jsme měli velkou. Rok na to byl famózní. Suverénně jsme ČFL vyhráli a postoupili do 2. ligy. 

A co nějaký nepovedený zápas. Na ten si vzpomeneš? 

Za těch tři a půl roku mě skutečně žádný zápas neutkvěl v hlavě. Porážek jsme moc nezažili, vlastní gól jsem si asi také nedal, vážná zranění se mně vyhýbala. Pokaždé nebyl můj výkon vynikající, ale úplný propadák, jako hráč a mančaft jsem ve Vlašimi nezažil. Možná by mě někdo z kluků, ale rychle opravil (směje se). 

Výborná parta v kabině, tak se shodli Lizi a Veselka, jak na partu vzpomínáš ty a dokázal a na které spoluhráče si vzpomeneš? 

Ve Vlašimi se za tu dobu vystřídalo hodně hráčů, ale to jádro bylo celou dobu po spolu. To byla naše výhoda. Nejen fotbalovost, ale právě charakter nám pomáhal být úspěšný. Nikdo nevyčníval, nikdo nedělal problémy, a pokud by tomu tak bylo, tak kluci jako Tomáš Šilhavý, Zdeněk Vořechovský, Dušan Lizák a později Láďa Bálek, Míla Strnad nebo Martin Kotyza by si to hned srovnali. Bylo tam pár kluků z okolí, jako Jirka Petrů, Lukáš Vebr, Ondra Průcha a tenkrát mlaďounkej Láďa Janda. Ta parta rozpoznala, kdo chce s ní táhnout a kdo ne. Platilo to jak na hřišti tak mimo něj. Na place jsme makali jeden za druhého, a když jsme večer šli do hospody, tak jsme skončili, až když lidi chodili do práce. Je škoda, že nemám s klukama větší kontakt. Ta vzdálenost, příležitost a starosti, které každý má, to jen tak neumožní, ale věřím, že se jednou sejdeme, a zavzpomínáme. 

V kádru si vydržel i po postupu do druhé ligy, kde se vám také dařilo…

Jako každý mladý hráč jsem měl ten cíl, hrát jednou naši první ligu. S Vlašimí se mi podařilo celkem rychle naskočit do druhé. Byl to proti ČFL rozdíl, vše bylo profesionálnější. Dvakrát po sobě jsme skončili na sedmém místě. Udělali jsme z Vlašimi hned po postupu velmi solidní fotbalovou adresu. Byl to můj fotbalový vrchol, vzpomínám na ty časy tam velmi rád. Zažil jsem v této době tři trenéry, Romana Nádvorníka, od toho jsem si vzal nejvíc, pana Matějku a Borise Kočího. 

Sleduješ výkony a dění ve Vlašimi v současné době?

Každý víkend sleduji kdo jak hrál, začínám mančafty kde jsem působil. Vlašim sleduji pořád. Jak se to tam mění. Jak bojují tento rok o záchranu. Doufám, že se jim to povede. Do Vlašimi druhá liga patří. Z tehdejšího složení znám už pouze Vláďu Kouta, Petra Vosáhla a především Láďu Jandu, klobouk dolů. Jandys hraje druhou ligu několik let stabilně. Přál bych mu, aby po něm sáhl někdo z ligy. 

Jaké byly vůbec tvoje další kroky v kariéře? Co nyní děláš a jaké práci se věnuješ? 

Ve Vlašimi jsem tenkrát neprodloužil smlouvu. Zamířil jsem do Německa, do Lokomotive Lipsko (5. liga). Žil jsem tam. Pro mě zajímavá zkušenost a bláznivý fanoušci. Po roce jsem se vrátil do Čech, ale fotbal hrál pořád v Německu. Dokonce 7. ligu. Tenkrát jsem přehodnotil a mé myšlenky, stát se profesionálním fotbalistou, nebyly aktuální. Přišla realita. Já zjistil, že nic neumím a nemám. V pětadvaceti letech, jsem se odstěhoval s mojí přítelkyní do německého Weidenu a začal pracovat. Do toho jsem hrál dva a půl roku 5. ligu, dokonce mě jeden rok trénoval Tomáš Galásek. Před čtyřmi roky jsem měl operované koleno, a od té doby aktivně nehraji. Věnuji se trénování. Baví mě to. V této branži se člověk může do nekonečna vzdělávat. Mimo jiné jsem si v Německu udělal školu, pomohla mi nejen k lepší práci, ale především s řečí. Dnes nastavuji CNC stroje. Tenkrát mě něco takového vůbec nenapadlo. 

Jak současná situace kolem koronaviru narušila tvůj život? 

Nikdo z nás netušil, že se někdy něco takového vyklube. Veškerá omezení jsou pro nás nová, ale člověk si zvykne na všechno. Mám možnost to sledovat z dvou stran. Jak v České republice, tak v Německu. Zatím to zvládáme dobře, ale až čas ukáže, jaké země z toho průseru vyjdou lépe. Chodím jen do práce, nemůžu dělat co mě baví, a to je fotbal. Chtěl bych všem popřát aby zůstali zdraví. 

Chtěl by jsi ještě něco zmínit na samotný závěr rozhovoru? 

Rád bych zmínil jména pana Jiruše a Kuklíka. Tito dva pánové udělali pro Vlašim hodně, byli to fotbalový nadšenci, bez kterých fotbal nejde dělat. Také zázemí v Kácově bylo na velmi dobré úrovni, hotel, dvě hřiště, krásné prostředí. Doufám, že si brzy najdu čas a do Vlašimi velmi rád přijedu a setkám s některými známými tvářemi.

foto: Benešovský deník.